Principy resilienčního myšlení: jak budovat odolnost v komplexních systémech
Principy resilienčního myšlení nám radí, na jaké oblasti se zaměřit, pokud chceme budovat odolnou společnost, krajinu i organizace v rychle se měnícím světě. Aplikace a rozvoj resilienčních principů posiluje naši schopnost pružně reagovat, učit se z minulých zkušeností, zachovat klíčové funkce v situacích, kde jsou užitečné, a inovovat v místech, kde se změna ukazuje jako lepší cesta.
Rozmanitost v přírodě i ve společnosti zajišťuje, že jednotlivé druhy, lidé nebo organizace jsou vzájemně zastupitelné. Systém tak dokáže lépe reagovat na změny a zvládat neočekávané události.
Systémy, které obsahují různé prvky – ať už jde o druhy rostlin a živočichů, způsoby obživy nebo instituce – mají více možností, jak reagovat na narušení nebo krize. Pokud selže jeden prvek, jiný může převzít jeho funkci. Tato tzv. funkční záloha funguje jako pojistka. Zároveň je důležité, aby jednotlivé prvky reagovaly na změny odlišně – tzv. rozmanitost reakcí zvyšuje šanci, že aspoň některé z nich danou situaci zvládnou vyřešit. To platí i pro společenskou správu – pokud máme různorodé organizace a aktéry, každý může nabídnout jinou perspektivu a jiný způsob řešení problému. Tak vzniká prostor pro učení a inovaci.
Příklad z praxe: Profesionální a dobrovolní hasiči
Při krizích a mimořádných událostech v obcích se vzájemně doplňují profesionální hasiči, kteří přinášejí pokročilé vybavení a odbornost, a dobrovolní hasiči, kteří přinášejí místní znalost a dostupnost. Společně tvoří funkční systém, kde se jednotlivé složky mohou v případě nouze zastoupit.
Zamyslete se
V jakých různých oblastech můžeme rozvíjet rozmanitost?
Jaké jiné znalosti a životní zkušenosti nás mohou inspirovat?
Kdo jsou ti nejzranitelnější a jak je můžeme zahrnout?
Jak můžeme pěstovat vzájemnou zastupitelnost lidí, zdrojů, infrastruktur...?
Podpora učení
V rychle se měnícím světě je klíčová podpora učení, nejen na úrovni jednotlivců, ale hlavně na úrovni organizací i celého systému společenské správy. Učení z praxe, úspěchů i chyb posiluje schopnost přizpůsobit se, inovovat, i lépe čelit budoucím výzvám.
Systémy tak složité jako lidská společnost v kombinaci s přírodním prostředím se neustále vyvíjejí – proto je potřeba, aby se lidé i organizace průběžně učili z předchozích zkušeností, změn a krizí. Učení pomáhá rozpoznat nové hrozby, chápat složité vztahy a přizpůsobit strategie měnícím se podmínkám. Důležité je podporovat různé formy učení – nejen z odborných a vědeckých poznatků, ale i ze zkušeností z terénu, místních znalosti a spolupráce mezi různými skupinami. Když se lidé učí společně, sdílí své perspektivy a vytvářejí nové způsoby řešení problémů. Průběžné učení také pomáhá předejít opakování chyb a budovat důvěru mezi aktéry, kteří spolu potřebují dlouhodobě spolupracovat.
Příklad z praxe: Učení se z reakce na minulé povodně
Při větších povodních se ukazuje, že nejlépe připravené obce jsou ty, které mají v paměti předchozí větší či menší povodňové události. Mohou čerpat z předchozích zkušeností. Přímou zkušenost s povodněmi mohou však do jisté míry nahradit i cvičení, sdílení zkušeností a praktická školení. Společné učení vede k lepší koordinaci mezi aktéry, prevenci i přípravě na krizové situace v dalších letech.
Zamyslete se
Jak můžeme předchozí zkušenosti vyhodnocovat a poznatky zahrnovat do praxe?
Kdo jsou ti, kteří mají stěžejní zkušenost, a jak je můžeme zapojit?
Jak aktivně vytvářet platformy pro společnou reflexi zkušeností?
Jak rozdíly v síle aktérů ovlivňují možnosti vzájemného učení?
Prohlubování participace
Zapojení či participace různorodých aktérů zvyšuje důvěru, sdílení znalostí a vzájemné porozumění. Společné rozhodování tak vede k řešením, která jsou spravedlivější, udržitelnější a lépe odpovídají konkrétnímu místu či situaci.
Když do rozhodování zasahuje širší okruh lidí – včetně těch, kdo jsou přímo ovlivněni souvisejícími změnami nebo riziky – výsledky bývají realističtější, spravedlivější a lépe přijímané. Rozšířená participace podporuje důvěru, zviditelňuje různé perspektivy a umožňuje včas zachytit změny např. na místní úrovni, které rozhodovací mechanismy na vyšších úrovních nemusí vždy dostatečně rychle zaregistrovat. Participace zároveň pomáhá odhalit nerovnováhy v moci a znalostech, které by jinak zůstaly skryté. V oblasti budování odolnosti je spolupráce mezi obyvateli, samosprávou a odborníky zásadní – nikdo nemá celý obraz, ale společně ho mohou vytvořit.
Příklad z praxe: Participativní plánování protipovodňových opatření
Plánování protipovodňových opatření se ukazuje jako účinné tam, kde obce v rámci participace zapojují místní obyvatele. Ti přinášejí cenné detailní znalosti o projevech počasí v daném území i o využívání lokalit v kontextu mnoha desítek let.
Zamyslete se
K čemu nám může participace pomoci?
Jak můžeme zvýšit pocit zodpovědnosti za nejbližší okolí i širší systém?
Jak může participace pomoci rozvíjet podíl různých skupin lidí na rozhodování?
Jak zajistit, aby participace měla skutečný dopad?
Jak můžeme nastavit systém tak, aby lépe umožňoval smysluplnou participaci?
Rozvoj polycentrické správy
Polycentrická správa znamená spolupráci institucí a dalších aktérů na více úrovních. Na rozdíl od striktně hierarchické struktury nebo roztříštěné struktury rozhodování umožňuje rychlejší a pružnější reakce. Rozhodnutí totiž vznikají tam, kde jsou nejvíce potřeba.
Žádný jediný aktér nemá kapacitu řešit komplexní problémy sám. Polycentrické řízení spojuje více institucí – od místních samospráv přes státní úřady po občanské iniciativy – které spolupracují, sdílí odpovědnost i znalosti. Díky tomu mohou reagovat rychleji, přesněji a přizpůsobeněji kontextu. Umožňuje také, aby se rozhodnutí dělala blíže lidem, kterých se týkají. Různorodost přístupů zvyšuje šanci, že i při selhání jednoho aktéra systém jako celek obstojí. Na rozdíl od striktně hierarchického systému rozhodování a roztříštěného systému rozhodování tento princip podporuje učení napříč úrovněmi a vytváří prostor pro inovace i korekci chyb.
Příklad z praxe: Integrovaný záchranný systém
Systém krizového řízení v České republice kombinuje spolupráci hasičů, obcí, krajů i státu. Díky jasným, víceúrovňovým kompetencím zajišťuje efektivní bezprostřední reakci na krizové situace.
Zamyslete se
Jak tvořit způsob řízení co nejužitečnější vzhledem k problému, který řešíme?
Jak můžeme podpořit schopnost organizovat se samostatně a zároveň zachovat propojení se systémovou úrovní?
Jak podporovat možnost improvizace?
Jak vytvářet centra správy, která jsou dosažitelná pro všechny?
Jak podporovat dobré fungování lokálních center správy?
Péče o propojenost
Propojenost mezi částmi systému (lidmi, částmi krajiny, organizacemi) může pomoci šířit informace, lépe spolupracovat a doplňovat se, a tím podporovat reakci na krizi i obnově po ní. Důležitá je však rovnováha: přílišná propojenost může zrychlit šíření krize napříč celým systémem nebo znepřehlednit situaci.
Propojení mezi lidmi, organizacemi i přírodním prostředím určuje, jak snadno se informace, zdroje nebo i problémy šíří. Dobře nastavená propojenost pomáhá zotavení po krizi – například když sousední oblast poskytne podporu po povodni. Naopak příliš silná propojenost může vést k rychlému šíření požáru, nemocí nebo ekonomických otřesů. Správné nastavení vazeb – ať už v krajině, infrastruktuře nebo v sociálních sítích – umožňuje systému být pružný, reagovat různými způsoby a omezit dopad jednotlivých šoků. Rovnováha mezi příliš nízkou a příliš vysokou mírou propojenosti je klíčová.
Příklad z praxe: Optimální míra propojení mezi týmy v organizaci
Málo propojení mezi týmy v organizaci (nebo mezi organizacemi jako takovými) brání sdílení informací, příliš mnoho paralelních propojení však může vést k přetížení či příliš sjednocenému skupinovému myšlení. Vyvážená síť propojení podporuje učení i pružnost v rozhodování.
Zamyslete se
Kteří aktéři nejsou zahrnutí a jak je můžeme zapojit?
Jak je zajištěné šíření informací mezi všemi?
Jaké typy propojenosti jsou důležité?
Jak může fungovat propojení i v případě, že některé jeho části budou narušeny?
Jaká míra propojenosti může být na škodu?
Monitoring nenápadných trendů a zpětných vazeb
V systémech tak složitých jako lidská společnost v kombinaci s přírodním prostředím hraje klíčovou roli řada trendů a zpětných vazeb, které jsou obtížné na první pohled postřehnout. Obojí má však na fungování systémů zásadní dopad. Sledování nenápadných a pomalých proměnných a včasné reakce na zpětné vazby pomáhá udržet resilienci systému.
V systémech probíhají zásadní změny často skrytě a pozvolna – například hromadění živin v půdě, ztráta důvěry v instituce nebo vysychání krajiny. Tyto pomalé proměnné často ovlivňují, zda systém zůstane stabilní, nebo se zcela přeskupí do nového, méně žádoucího stavu. Zpětné vazby mezi jednotlivými prvky systému navíc mohou změny buď tlumit, nebo zesilovat. Ani jeden z těchto systémových jevů však není snadné odhalit - nenápadné trendy proto, že je jejich vliv pomalý a postupný, zpětné vazby proto, že jejich fungování může být skryté pod výkyvy nápadnějších proměnných, nebo proto, že se může jednat o velmi složité mechanismy. Pokud je včas rozpoznáme a posílíme ty “prospěšné”, můžeme předejít ztrátě resilience.
Příklad z praxe: Změny hladiny spodních vod
Monitoring hladin spodních vod pomáhá včas odhalit dlouhodobé sucho. Data slouží jako zpětná vazba pro úpravu plánů hospodaření s vodou a prevenci dopadů na zemědělství i obce.
Zamyslete se
Jaké pomalé trendy ve společnosti nás mohou ovlivnit?
Jaké parametry je potřeba dlouhodobě sledovat, protože mohou způsobit závažnou změnu?
Jak je možné pracovat s různými scénáři budoucího vývoje?
Jak můžeme podpořit pozornost vůči pomalým trendům a jejich monitorování?
Práce se systémovým myšlením a nepředvídatelností
Propojený a měnící se svět nelze řídit pomocí striktních, sektorálních nebo jednoduchých plánů. Budování resilience proto vyžaduje přístup, který aktivně počítá s nejistotou, různými perspektivami a nečekaným vývojem.
Lidská společnost ani přírodní prostředí nejsou stroj, který lze naprogramovat – jsou živé, proměnlivé, plné zpětných vazeb, překvapení a různorodých aktérů. Přijmout tuto složitost a nejistotu s ní spojenou ale neznamená rezignaci - napopak, znamená schopnost myslet v souvislostech, počítat s překvapeními a hledat řešení, která jsou přizpůsobivá, nikoli fixní. Komplexní myšlení umožňuje lépe rozpoznat nečekané důsledky rozhodnutí, rozeznat propojení mezi místními a globálními jevy nebo to, jak kulturní hodnoty ovlivňují chování v krizích. Pomáhá také pracovat s různými typy znalostí a vytvářet strategie, které se mohou pružně měnit spolu s okolnostmi.
Příklad z praxe: Povodňové plánování v komplexním světě
Povodňové plánování v oblastech s opakovaným rizikem dnes počítá nejen s fyzickými vlastnostmi povodí a technickou infrastrukturou, ale i se změnami klimatu, chováním lidí a přesahy do krajinného plánování.
Zamyslete se
Jak můžeme působit systémově bez opomenutí důležitosti lokální roviny?
Jaké nezamýšlené negativní důsledky mohou mít naše činy a jak se jim vyvarovat?
Jak efektivně pracovat s nejistotou při pohledu do budoucnosti?
Jak se pohybovat mezi snahou o stabilitu, adaptaci a transformaci?
Jak začlenit systémové myšlení do kolektivní praxe?
