Identifikace klíčových aktérů

Resilience se týká nás všech, resilienční myšlení ale většinou řešíme v konkrétní situaci nebo v souvislosti s konkrétním problémem. V první řadě je proto nutné identifikovat související společenské aktéry, se kterými chceme v dané situaci resilienční myšlení řešit.

Aktéry, které by bylo vhodné zahrnout do dalších aktivit, je nejlepší zmapovat na základě kombinace zdrojů, např.:

• výzkumu dostupných online i offline informací (webů odborných a správních organizací, textů, databází, mediálních výstupů, atd.),
• informací od expertů z relevantních oborů,
• vlastních odborných znalostí/ odborných znalostí v týmu,
• přidávání dalších relevantních aktérů metodou sněhové koule (již identifikovaní relevantní aktéři pomáhají vytipovat další aktéry na základě svých znalostí).

Proces identifikace aktérů by měl být v průběhu projektu pravidelně přehodnocován, aby se zajistilo, že žádné zainteresované strany nebyly opomenuty. Při mapování aktérů je důležité zvážit, čím mohou zúčastněné strany přispět, ale také jak je motivovat k zapojení - tedy myslet na to, co mohou zapojením získat.

U každého aktéra je také dobré zamyslet se nad tím, jaký má na danou situaci vliv a jaké jsou jeho zájmy. Mezi jednotlivými aktéry poté lze hledat vztahy - na základě toku informací, spolupráce a konkurence ši historie konfliktů a dobrých vztahů.

Ukázka z praxe

Společné mapování problému

Dříve než začneme uvažovat o resilienci v souvislosti s určitou situací, je důležité zmapovat co největší množství souvislostí daného problému. Dobrou cestou může být sejít se s aktéry vytypovanými v předchozím kroku a společně si pojmenovat, jak situaci vidí: Co je pro ně důležité? Jaké problémy vnímají? Co chtějí chránit nebo změnit? V průběhu většinou odhalíme řadu různých perspektiv, co není na škodu - právě v různých pohledech je síla. Společné mapování problému nám pomáhá tyto rozdíly odhalit a vytvořit společný obrázek, od kterého můžeme v podporování resilience začít.

Mapování problému nám také pomáhá lépe vidět souvislosti. Problémy většinou nemají jen jednu příčinu – vznikají postupně, v různých oblastech. Například nedostatek vody může souviset s tím, jak se využívá půda, jak se hospodaří, jaká jsou místní pravidla, jak probíhá klimatická změna, nebo i s děním v jiných regionech. Když tyto vazby společně pojmenujeme nebo zobrazíme, můžeme lépe najít místa, kde i malá změna může přinést velký efekt. Zjistíme také, jak naše kroky ovlivní jiné části systému, což nám umožní předvídat a vyhnout se novým problémům, které bychom jinak nečekali.
To nejdůležitější ale je, že díky společnému procesu mapování problému vzniká sdílené porozumění. Pomáhá také podporovat vzájemné učení. Resilience není o tom držet se jednoho plánu – je to schopnost reagovat, když se okolnosti změní. A to všechno začíná tím, že se na systém díváme společně, od základů.

Ukázka z praxe

Spoluvytváření vize

Pokud chceme posílit resilienci daného sektoru nebo resilienci společnosti ve vztahu k určitému problému, potřebujeme mít společnou představu o tom, jak by mohl odolný systém v budoucnosti vypadat a fungovat. Jasná vize nám pomáhá lépe pochopit, kam směřujeme a proč – dává smysl jednotlivým krokům, propojuje aktivity různých aktérů a posiluje motivaci pokračovat i v nejistých podmínkách. V kontextu resilience nejde jen o ideální obraz budoucnosti, ale o realistickou, zároveň však inspirativní představu systému, který dokáže reagovat na změny, adaptovat se a přitom si udržet (nebo znovu najít) to, co je pro něj podstatné – hodnoty, vztahy, funkce i smysl.

Cestu k této vizi je potřeba budovat společně, krok za krokem. To znamená zapojit různorodé pohledy, zkušenosti a znalosti relevantních aktérů. Důležité je vytvořit prostor pro otevřený dialog, kde se mohou různé představy potkávat, upravovat a znovu promýšlet. Vize by neměla být striktně daná – měla by být dostatečně pevná, aby dávala směr, ale zároveň otevřená pro úpravy ve světle budoucích změn. Pro podporu resilienčního myšlení v průběhu vytváření vize je možné pracovat s kartami, které popisují sedm resilienčních principů.

I proces společného vytváření vize jako takový je důležitý, nezávisle na konkrétní výsledné vizi - podporuje důvěru, posiluje spolupráci a vytváří základy pro konkrétní kroky vedoucí k dlouhodobé odolnosti.

Ukázka z praxe

Hledání cest k uskutečnění vize

V návaznosti na společně vytvořenou vizi je důležité promyslet konkrétní kroky a cesty, které nás k ní mohou přiblížit. Tento proces pomáhá převést abstraktní představu do reálného dění.

Pokud jsou kroky navrženy jen úzkou skupinou expertů nebo bez širšího zapojení, často se míjejí s realitou lidí, kteří se v daném sektoru každodenně pohybují. Společné plánování cest k vizi resilientního sektoru nebo společnosti (tzv. pathways) umožňuje sladit to, co je žádoucí, s tím, co je možné. A při tom zohlednit místní podmínky, kapacity, překážky i příležitosti. Navíc podporuje pocit spoluzodpovědnosti za změnu.

Samotný proces může mít různé podoby – může jít o plánovací workshopy, scénářové diskuze, mapování možných cest nebo zpětné přemýšlení od cílového stavu (backcasting). Klíčové je, aby šlo o otevřený, kreativní a zároveň realistický proces, ve kterém se mohou objevit i alternativní nebo nečekané přístupy.

Pokud je to možné, je dobré výsledné cesty k uskutečnění vize rozdělit do menších kroků – včetně tzv. “bezpečných experimentů” nebo pilotních aktivit, které umožní učení a postupné přizpůsobení strategie v čase. Takový přístup dává prostor pro flexibilitu, což je v nejistém a proměnlivém světě zásadní pro budování rezilience a udržitelnosti. Nápomocný může být například nástroj pro určení aktérů a kroků k naplnění vize, který jsme vytvožili v CzechGlobe.

Ukázka z praxe